Nezpochybnitelný dopad „Angel Dust“ na celou rockovou scénu devadesátých let minulého století je nyní, tedy deset let po rozpadu FAITH NO MORE, již každému jasný. V případě téhle party však nešlo o nějakou vítěznou bitvu vyřízenou přes noc, ale o úspěch, za kterým se pomalu propracovávala dlouhé roky. Na sklonku osmdesátých let se FAITH NO MORE stali doslova zjevením, které uhranulo zástupy nových fanoušků a to zejména díky neortodoxnímu přístupu k vlastní tvorbě, která stála daleko od všeho, co diktoval tehdejší hlavní proud, vyžívající se stále ještě v zaběhlých rockových klišé. Všem bylo rázem jasné, že se zde rodí něco opravdu zajímavého a velkého. FAITH NO MORE definitivně prorazili až s jejich třetím albem „The Real Thing“ (1989), které položilo základy celému obrozeneckému hnutí devadesátých let. Jeho následovník byl tudíž velmi očekáván a i přes to, že se nakonec jednalo o méně přístupný materiál, lze právě období okolo alba „Angel Dust“ považovat za umělecký vrchol kapely.

Už skutečnost, že tahle parta, složená z pěti naprosto odlišných osobností, spolu dokázala úspěšně fungovat mnoho let, je z dnešního pohledu neuvěřitelná. Bylo to však právě napětí, vycházející jak z rozdílných charakterových vlastností každého z členů, tak i z různých pohledů na jejich výsledný hudební produkt, co nekompromisně hnalo FAITH NO MORE k dobývání stále neprobádaných stylových hájemství. Pravda, vše musel pracně dirigovat Billy Gould, jakási klidná síla uvnitř kapely, třímající kormidlo a udržující rovnováhu, ale i tak každý z tohoto kvintetu zanechal na výsledku svůj nesmazatelný otisk. Vzpomínám si, že právě před vydáním alba „Angel Dust“ nikdo z nedočkavých fans nedokázal ani omylem odhadnout, s čím novým tahle bláznivá sebranka přijde. A přesně podle předpokladů došlo k mnoha změnám. Šlo jen o otázku - jakým změnám? Přes počáteční rozpaky, způsobené úplně novou formou, se však dostavil obrovský celosvětový úspěch. Ostatně i má první reakce po setkání s tímto albem v červnu 1992 (tedy zhruba v době, kdy už jsem dva roky obdivoval velkou jízdu kapely „The Real Thing“), byla asi taková: „Ale vždyť tam nejsou žádné hity?“ Nakonec jsem vydržel a byl jsem odměněn.

Ke zmíněným novinkám. Předně je třeba říct, že Mike Patton zde definitivně nalezl svůj nezaměnitelný hlasový projev, který jej reprezentoval i na následujících albech. Jeho výraz vycházel z nižších a mnohem sytějších poloh, než jakými se prezentoval na deskách předešlých. Naopak kytarista Jim Martin jakoby právě tady trochu ustoupil do pozadí a sice na úkor rytmické sekce Gould/ Bordin, která tehdy patřila snad k nejlepším na světě, a která v nových skladbách vystavěla doslova nerozbitné kostry. Že by si však Jim Martin trochu odlehčil se v žádném případě nedá říct, jen některá jeho kytarová sóla, tolik typická ještě pro období „The Real Thing“, byla při studiových pracech zbytkem skupiny rázně svržena ze stolu, pročež se nespokojený morous, který byl do té doby nejvýraznějším poznávacím znamením FAITH NO MORE, musel spokojit pouze s prací ve prospěch kolektivu. Tedy hlavně s ostrým riffováním, které ve spojení s klávesami Rodyho Bottuma vytváří doslova fantastické zvukomalby. Bottumův nástroj se pak stal tou určující silou, která stanovila charakter a pravidla celé této nahrávky.

Album z celkového pohledu působí jako dokonale poskládaná koláž. Stylové rozdíly mezi jednotlivými skladbami drží pohromadě neuvěřitelně kompaktní zvuk a klaustrofobická atmosféra plná napětí, mnohokrát umocněného Pattonovými mnohobarevnými výlevy a majestátností Bottumových kláves. Producent Matt Wallace odvedl skutečně mistrovskou práci a nebál se ve studiu experimentovat. Vyplatilo se, protože „Angel Dust“ nastartovalo obrovskou vlnu zájmu o nový žánr - crossover. Jde přesně o tu nahrávku, které musíte dát trochu více času, než se v ní definitivně zabydlíte a začnete jí navždy milovat. Oba singly („Midlife Crisis“ a „A Small Victory“) představují to nejschůdnější, co nakonec toto surrealistické album nabízí, i přestože v porovnání s kultovním megahitem „Epic“ nejde o tak výrazné šlágry. Ostatně, podstata „Angel Dust“ na nějaké hitovky vůbec nehraje. Jde totiž o fantaskní příběh, o cestu procházející mnoha nevšedními zvukovými krajinami. Přechody mezi extrémy jsou zde naprosto přirozené a motivy vycházející z odlišných žánrů jakoby k sobě patřily od nepaměti. Nazlobené skladby jako „Malpractice“ a „Jizzlober“ fungují i vedle tak vyklidněných čísel, jakými jsou valčík „RV“ a kokainové funky „Crack Hitler“. O závěrečné melodii z filmu Midnight Cowboy ani nemluvě. Za nejvydařenější položky, které dokonale charakterizují stav věcí u tehdejších FAITH NO MORE, však kromě dvou výše zmíněných singlů považuji metalově ostrou „Caffeine“ a dvě atmosférické suity „Everything´s Ruined“ a „Kindergarten“.